Anna Gavalda: Prostě spolu (Ensemble c'est tout)

Čtyři hlavní postavy románu nemají nic společného – kromě otevřených ran minulosti. Ale stále ještě sní. Věří, že štěstí nakonec přijde. Možná že přijde, právě až budou… prostě spolu?

Román je třetím publikovaným dílem současné hvězdy francouzského (a evropského) literárního nebe Anny Gavaldy. Jedná se o navýsost čtenářsky vděčný a přitažlivý příběh – výtvarnice Kamila po nocích uklízí kanceláře, na potrhlého šlechtice Philiberta v obrovském bytě kousek od Eiffelovy věže sedá prach. Spolubydlícího z vedlejšího pokoje, šikovného kuchaře Franka, zajímají jen motorky a známosti na jednu noc. Ale někdo se přece musí postarat o jeho tvrdohlavou babičku z Tours…

* * *

Ukázka

Sklidili ze stolu a restaurace se vyprazdňovala. Kamile se ale nechtělo pryč. Kouřila a objednala si kávu, aby mohla zůstat. Na konci sálu seděl u baru starý bezzubý Číňan. Mluvil sám pro sebe a smál se. Dívka, která je obsluhovala, stála za barem. Utírala sklenice a občas k muži něco prohodila čínsky. Muž se vždycky zarazil, odmlčel, ale za chvíli zase začal se svým monologem.

"Budete zavírat?" zeptala se Kamila. "Ne," odpověděla jí dívka a položila před muže mísu, "už nevaříme, ale máme otevřeno. Dáte si ještě kávu?" "Ne, děkuji. Můžu ale ještě chvíli zůstat?" "Ano, samozřejmě. Aspoň se zabaví, když jste tady." "Myslíte, že se takhle směje kvůli mně?" "Kvůli vám nebo něčemu jinému… Kdoví?" Kamila se po muži podívala a také se na něj usmála.

Deprese, do které ji dostal rozhovor s matkou, se pomalu vzdalovala. Poslouchala, jak v kuchyni teče voda a lomozí hrnce. Z radia slyšela ohrané písně, ale mezi zpěvavými větami asijské dívky nedokázala rozeznat, co hrají. Pozorovala starého muže, jak hůlkami nabírá jídlo a najednou měla pocit, že se nachází v jídelně skutečného bytu…

Na stole před ní byl jen prázdný šálek kávy a balíček s tabákem. Posunula je k okraji stolu a uhladila papírový ubrus.

Velmi pomalu a klidně hladila starý a pomuchlaný papír dlaní.

Hladila ho několik dlouhých minut. Její duch se uklidnil a srdce začalo bít rychleji. Dostala strach. Musela to zkusit. Musíš to zkusit, Kamilo. Ano, ale… je to už tak dlouho, co jsem… Pšt! Pšt, jsem tady. Všechno dobře dopadne. Buď teď nebo nikdy… Do toho… Neboj se…

Zvedla ruku několik centimetrů nad desku stolu a počkala, až se přestane třást. Vidíš, to bude dobré… Otevřela tašku a ponořila do ní ruku. Byla tam. Vytáhla dřevěnou krabičku a položila ji na stůl. Odklopila víko, vzala do ruky jeden z černých kamenů a přejela si s ním po tváři. Cítila, jak příjemně chladí. Rozvázala modrý hadřík a objevilo se plnící pero. Najednou ucítila silnou vůni santalového dřeva. Nakonec rozbalila ubrousek z bambusových vláken, v němž měla zabalené dva štětce. Tlustší byl s kozím chlupem a druhý menší z vepřových štětin.

Vstala, požádala o džbánek vody s miskou, dva staré prostírací ubrousky z papíru a před starým mužem se lehce uklonila.

Položila ubrousky na stůl tak, aby na ně mohla položit lokty a ty se nedotýkaly stolu. Nakapala trochu vody na misku a začala rozpouštět inkoust. V uších slyšela hlas svého učitele: S kamenem pohybuj docela pomalu, Kamilo… Ano, ještě pomaleji. A déle. Třeba dvěstěkrát, protože si tak uvolníš ruku a připravíš mysl na velké věci… Na nic nemysli, nedívej se na mě, proboha! Soustřeď se na svou ruku, ta udělá první pohyb. A první pohyb je důležitý, dává obrázku život a duši…

Když měla inkoust připravený, neposlechla svého učitele a začala malými cvičnými tahy v rohu ubrusu. To proto, aby si znovu vybavila staré vzpomínky. Nejdřív udělala pět čárek, od nejtmavší k nejsvětlejší, aby si připomněla barvu inkoustu. Potom zkusila udělat různé tahy a viděla, že je skoro všechny zapomněla. Až na některé: roztřepený provaz, vlas, kapka deště, zkroucená nit a býčí srst. Pak přišly na řadu tečky. Od učitele jich uměla víc než dvacet, ale vzpomněla si jen na čtyři: kulatou, ostrou, rýžovou a třesoucí se. Stačí. Teď jsi připravená… Vzala do ruky ten nejjemnější štětec a zdvihla ruku nad ubrousek. Chvíli nehnutě čekala.

Starý muž jí dodal odvahy přivřením očí.

Kamila Fauqueová se probrala z dlouhého snění. Nakreslila vrabce, potom dalšího a ještě jednoho. Nakonec to bylo celé hejno ptáků s žertovným výrazem ve tváři.

Už to byl rok, co naposledy kreslila.

	(orig. Ensemble, c'est tout) román Překlad: Josef Prokop Vydala: Mladá Fronta Rok vydání: 2006 (1. vydání) Formát: 520 stran, 21x13,5cm, česky, vázaná vazba, 650gr. ISBN: 80-204-1407-X, EAN: 9788020414076
Ukázka Recenze Další překlady Kontakt	Čtyři hlavní postavy románu nemají nic společného – kromě otevřených ran minulosti. Ale stále ještě sní. Věří, že štěstí nakonec přijde. Možná že přijde, právě až budou… prostě spolu? Román je třetím publikovaným dílem současné hvězdy francouzského (a evropského) literárního nebe Anny Gavaldy. Jedná se o navýsost čtenářsky vděčný a přitažlivý příběh – výtvarnice Kamila po nocích uklízí kanceláře, na potrhlého šlechtice Philiberta v obrovském bytě kousek od Eiffelovy věže sedá prach. Spolubydlícího z vedlejšího pokoje, šikovného kuchaře Franka, zajímají jen motorky a známosti na jednu noc. Ale někdo se přece musí postarat o jeho tvrdohlavou babičku z Tours… * * * Ukázka Sklidili ze stolu a restaurace se vyprazdňovala. Kamile se ale nechtělo pryč. Kouřila a objednala si kávu, aby mohla zůstat. Na konci sálu seděl u baru starý bezzubý Číňan. Mluvil sám pro sebe a smál se. Dívka, která je obsluhovala, stála za barem. Utírala sklenice a občas k muži něco prohodila čínsky. Muž se vždycky zarazil, odmlčel, ale za chvíli zase začal se svým monologem. "Budete zavírat?" zeptala se Kamila. "Ne," odpověděla jí dívka a položila před muže mísu, "už nevaříme, ale máme otevřeno. Dáte si ještě kávu?" "Ne, děkuji. Můžu ale ještě chvíli zůstat?" "Ano, samozřejmě. Aspoň se zabaví, když jste tady." "Myslíte, že se takhle směje kvůli mně?" "Kvůli vám nebo něčemu jinému… Kdoví?" Kamila se po muži podívala a také se na něj usmála. Deprese, do které ji dostal rozhovor s matkou, se pomalu vzdalovala. Poslouchala, jak v kuchyni teče voda a lomozí hrnce. Z radia slyšela ohrané písně, ale mezi zpěvavými větami asijské dívky nedokázala rozeznat, co hrají. Pozorovala starého muže, jak hůlkami nabírá jídlo a najednou měla pocit, že se nachází v jídelně skutečného bytu… Na stole před ní byl jen prázdný šálek kávy a balíček s tabákem. Posunula je k okraji stolu a uhladila papírový ubrus. Velmi pomalu a klidně hladila starý a pomuchlaný papír dlaní. Hladila ho několik dlouhých minut. Její duch se uklidnil a srdce začalo bít rychleji. Dostala strach. Musela to zkusit. Musíš to zkusit, Kamilo. Ano, ale… je to už tak dlouho, co jsem… Pšt! Pšt, jsem tady. Všechno dobře dopadne. Buď teď nebo nikdy… Do toho… Neboj se… Zvedla ruku několik centimetrů nad desku stolu a počkala, až se přestane třást. Vidíš, to bude dobré… Otevřela tašku a ponořila do ní ruku. Byla tam. Vytáhla dřevěnou krabičku a položila ji na stůl. Odklopila víko, vzala do ruky jeden z černých kamenů a přejela si s ním po tváři. Cítila, jak příjemně chladí. Rozvázala modrý hadřík a objevilo se plnící pero. Najednou ucítila silnou vůni santalového dřeva. Nakonec rozbalila ubrousek z bambusových vláken, v němž měla zabalené dva štětce. Tlustší byl s kozím chlupem a druhý menší z vepřových štětin. Vstala, požádala o džbánek vody s miskou, dva staré prostírací ubrousky z papíru a před starým mužem se lehce uklonila. Položila ubrousky na stůl tak, aby na ně mohla položit lokty a ty se nedotýkaly stolu. Nakapala trochu vody na misku a začala rozpouštět inkoust. V uších slyšela hlas svého učitele: S kamenem pohybuj docela pomalu, Kamilo… Ano, ještě pomaleji. A déle. Třeba dvěstěkrát, protože si tak uvolníš ruku a připravíš mysl na velké věci… Na nic nemysli, nedívej se na mě, proboha! Soustřeď se na svou ruku, ta udělá první pohyb. A první pohyb je důležitý, dává obrázku život a duši… Když měla inkoust připravený, neposlechla svého učitele a začala malými cvičnými tahy v rohu ubrusu. To proto, aby si znovu vybavila staré vzpomínky. Nejdřív udělala pět čárek, od nejtmavší k nejsvětlejší, aby si připomněla barvu inkoustu. Potom zkusila udělat různé tahy a viděla, že je skoro všechny zapomněla. Až na některé: roztřepený provaz, vlas, kapka deště, zkroucená nit a býčí srst. Pak přišly na řadu tečky. Od učitele jich uměla víc než dvacet, ale vzpomněla si jen na čtyři: kulatou, ostrou, rýžovou a třesoucí se. Stačí. Teď jsi připravená… Vzala do ruky ten nejjemnější štětec a zdvihla ruku nad ubrousek. Chvíli nehnutě čekala. Starý muž jí dodal odvahy přivřením očí. Kamila Fauqueová se probrala z dlouhého snění. Nakreslila vrabce, potom dalšího a ještě jednoho. Nakonec to bylo celé hejno ptáků s žertovným výrazem ve tváři. Už to byl rok, co naposledy kreslila.

(orig. Ensemble, c'est tout)

Ukázka